THINK ABOUT IT

ČAS.

26. května 2015 v 10:10 | Monča
Co vám evokuje slovo ČAS? Stres? Nudu? Spěch? A nebo snad strach a pocit bezbrannosti?
Podle mě je to něco, čeho si musí každý nadměrně vážit a dobře s tím hospodařit. Není to zrovna nejlehčí, ale stojí to za to. K čemu mrhat časem? K čemu nám jsou ty proflákané a pronuděné hodiny a dny? Přicházíme o miliony a miliony nových příležitostí. A taky každou minutou plnou hněvu, jak je známo, přicházíme o 60 vteřin štěstí. Ale proč to píšu?

Hořelo. Plameny vše hltaly jako zběsilý a všechno, co jsme tolik let budovali ve vteřině lehlo popelem.
Hasiči oheň zkrotili a my šli vystěhovat to, co požár nějakým způsobem přežilo. Ten pohled, ta změna, ten šok... To vše v nás vyvolalo zvláštní pocity. Jak během 7 minut mohlo vše zmizet? Sedm minut, jak důležitá byla každá minuta při zásahu hasičů. A v tom jsme si s tátou uvědomili, co pro nás vlastně čas znamená.

Co je podle mě na světě OPRAVDU důležité?
Fyzikální veličiny, máme jich definovaných tolik, svět kolem nás je zajímavý a stojí za to poznat. Ale jediná opravdová veličina, na které záleží, je čas. Popravdě je mi úplně jedno, jestli je Vzorec objemu kulové vrstvy objem, obsah, povrch nebo obvod, mnohem důležitější pro mě je, jak dlouhý den je a co vše v něm stihnu. Kolik času mám na užívání života. Tenhle názor zastávám i přesto, že jsem gymplačka. Jasně, že mi všichni mohou říct něco jako No ale život není jen o užívání, musíš makat a blablabla. Ale je to opravdu důležitý a MUSÍM? Já chci poznávat svět. Chci se zdokonalovat v umění, v prociťování, v harmonii s přírodou, chci se dozvědět spoustu věcí! Nejsem negramot, nemyslím si, že mi vše spadne do klína samo, ani si nemyslím, že se můžu celý život flákat. Naopak. Ale představ si, jak rychle ten čas běží. Vážně se chceš za každou cenu dennodenně utápět v knihách, které ti nic neříkají a mrhat tak čas, který můžeš využít na poznávání nových věcí, které pro tebe budou užitečnější a zajímavější?
Nechci demotivovat od příprav do školy, samozřejmě, že doktoři musí být znalci oboru, aby neřezali místo slepáku nohu, ale to si člověk vybere a baví ho to. Všude je nějaký nutný zlo. Já si tohle všechno uvědomuju. Nejsem naivní a nepíšu žádnou utopii. Jen mi přijde, že některé věci nám berou až moc času. Pracovat 12 hodin denně u pásu a nic ze života nemít? To je pro mě mrhání časem. Rodina jde zabezpečit i jinak. Ale jak říkám, je na každém, čím si svůj drahocenný čas vyplní.
Čas je to jediné, oč tu běží (a že běží rychle). A ten čas potom trávíme podle svého uvážení a pracujeme s ním.
Nebo ne?

Still don't get it...

3. května 2015 v 17:23 | Monča
Nechápu to. Proč? Vysvětlete mi to někdo. Dejte mi aspoň 3 rozumný důvody a uznám, že to není blbost. Ale vsadím se, že nedáte dohromady ani dva. Spíš v to teda popravdě doufám. Neberte to jako odsuzování nebo tak něco, je to každýho věc.

Společnost. Ovečky. Zelený bundy. Košile uvázaný u pasu. Vansky nebo airmaxy. Kdo sakra udává, co se bude nosit a za co budeme jiné odsuzovat a koukat na ně jako na ty, co nemají smysl pro módu? Co je jako ta móda? Ta móda oveček, které mají totožná přání, řídí se tím, co zrovna letí. Nosí to všichni => já musím taky! Proč? Neříkám, že není možnost, že se vám to líbí, ale proč máme strach vystupovat z davu? Nosit to co chceme? Bojíme se posměšků a blbých pohledů, protože pro společnost nejspíš nebudeme "dost hezké". Ale proč to děláme? Chápu, že se vám ponožky v rozdrbaných balerínkách nelíběj. Mně se to taky nelíbí. Ale toho člověka bychom měli přijmout. Přijmout ho s jeho módou a jeho vlastním světem. Je to v podstatě lepší než ty ovečky, co čekají, až do textilních řetězců přijedou vlny extra kůl bundiček. Čekají, až po nich ve stádu budou moct skočit, aby zapadaly a byly pro společnost "dostatečně hezké". Ubíjení se stereotypem světa. Nulová kreativita. Tuctové holky, jedna jak druhá. PROČ? K ČEMU TO MÁ BÝT? Proč za námi lidi chodí a ptají se, co to je za šílenou tašku nebo odporný šaty? Mě tohle prostě nebaví a nechápu to. Co je komu do toho, co nosím? Jsem to já a vyjadřuji své já i pomocí oblečení, nechci vypadat jako tuctová holka.

"Je lepší selhat v originalitě než uspět v nápodobě." - Herman Melville

Nemyslím si, že je správné odsuzovat někoho za jeho styl. Když nakupujeme, vše mi projde 42524x rukama a přemýšlím, jestli se mi za to někdo nebude smát. Uvědomila jsem si to a jdu proti tomu bojovat. Být sama sebou.

"Mladí lidé prahnou po originalitě a vyjadřují to tím, že se oblékají všichni stejně." - Herman Melville



Je vše tak růžový jako ve filmech a na fotkách?

19. března 2015 v 10:02 | Monča
Se slunečným počasím mě přepadla chuť na vyhledávání letních obrázků a vymýšlení článků plných sluníčka. Když jsem tak projížděla všechny ty nádherný fotky, napadlo mě, jestli to tak na člověka působí ve skutečnosti nebo je to šikovností fotografů..
Taťka se vždy zlobí, když s mamkou bulíme u nějaký super romanťárny a rozčiluje se, že takový filmy nám kazej život. Ve filmech je vše růžový, přijede princ na bílym koni a vše je tak romantický, že si většinou řekneme něco jako Bééé já chci takyyyy. Tudíž to pak "potřebujeme ke štěstí" i v reálných vztazích a narážíme kvůli očekáváním, které nám vytvořily filmy.. Někdo takovýho prince najde, ale stejně po roce zjistí, že vše jak z filmu nikdy není.. Ani nemůže být. Teda až na boháče, co mají Charlie Tango a letí do Seattlu jentak. To už jsou ale trochu jiný filmy. :D Tak mě to furt nutí přemýšlet nad tím, jestli je pravda, že kvůli krásným fotkám (ať už Malediv nebo zamilovaného páru) a filmům o skvělým životě, jsme zklamáni realitou. Můj sen je navštívit Francii. Mám ji hodně zidealizovanou svými přešvihnutými romantickými představami. Teď si to skoro představuju jako ráj na Zemi. Ale okolí mi vypráví, že je to nuda, že je Paříž celá šedivá, že to není jak z fotek. Na jednu stranu to může být jakože vyplnění snu a hřejivý pocit štěstí, na druhou stranu to může být zklamáním. Asi záleží na člověku. Já si většinou přeju zázraky a oni se -překvapivě- nekonají, a pak jsem z toho přešlá a nemám takovou radost ani z věcí, které třeba dali lidem i práci. To samý mám i když jdu kreslit. Vezmu tužku a papír, v hlavě se mi zrodí masterpiece a na papír to hodit nedokážu, i když si vždy myslim, že ano. A tak jsem zklamaná a všechno je na nic, protože jsem nešikovný tele a bla bla bla. Jsou to přehnaný nároky, očekávání z romanťáren nebo jak to nazvat? Ono je to asi stejně to samý..

Celebrate in great style at Belmond Grand Hotel Europe.

Znáš tyhle pocity? Stalo se ti to někdy? Co proti tomu děláš? Budu ráda za každý názor :)
 
 

Reklama